Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Váňa se chystá na další Pardubickou: Už nedělám sto kliků denně

Sport

  7:00
PRAHA - Je nezničitelný. Brzy mu bude osmapadesát, na pardubickém závodišti bude mít sochu, vycházejí o něm knížky, ale on se teď soustředí na jediný den. V neděli se poběží 120. ročník Velké pardubické a Josef Váňa chce být opět při tom. Co při tom? On chce znovu vsedle Tiumena vyhrát. Posedmé.

Josef Váňa foto: Jindřich Mynařík, Lidové noviny

Podle poslední knížky, která teď o vás vyšla, jste ještě nedávno dělal každé ráno sto kliků. Pořád to zvládáte v takovém množství?
To už v žádném případě nedám, udělám jich tak třicet čtyřicet, někdy i padesát, když se hecnu.

Cvičíte méně než dřív? Musíte se víc přemlouvat?
Jo, protože se mi chce čím dál míň. Je těžké se přemluvit. Pár roků zpátky to bylo jasné, to jsem doma zavelel: jdeme na to, a celá rodina do toho bušila se mnou. Bylo to zajímavější. Teď už jsem u toho zůstal sám, devatenáctiletý syn Pepča chodí do posilovny, ale to já nemůžu. Kdybych tam vlezl, hned bych se zničil a bylo by mi celý týden špatně.

Zdravotně jste na tom dobře?
Trochu jsem nastydl, ale to je takové momentální nachlazení. A fyzicky jsem na tom líp než loni, což jsem si potvrdil při poslední kvalifikaci na Velkou na Lirainovi – dostih jsem si užil, ani jsem se nezadýchal. Bude to tím, že jsme si s Pepčou na jaře koupili kola. A v bazénu mu to ještě nandám, když si dáme delší trať.

Josef Váňa

A co váš poraněný loket?
Po lednové operaci to s rukou není ani lepší, ani horší. Ale když to šlo loni, proč by to nemohlo jít letos? Já jezdím na koních, jsem rád, že ještě můžu. Až nebudu moct, tak nepojedu. Kdybych měl při Velké pardubické dělat ostudu, tak tam nepolezu. Posledních deset let jsem si pořád myslel, že to jednou musí přijít. Přišlo to loni. Když to letos zkoním a bude to stát za prd, tak toho klidně můžu nechat.

Když si vzpomenete na loňský šestý triumf, potěší vás to?
Nevím, jestli se to ještě může opakovat. I kdyby se mi letos podařilo vyhrát, určitě už nedostanu ocenění od pana prezidenta, už by to zřejmě nebylo tak spontánní.

Jaké vlastně tehdy byly první týdny po Velké pardubické?
To jsem ještě nezažil. No, ani jsem nemohl, protože jsem do té doby nikdy nevyhrál Velkou téměř v sedmapadesáti letech... Kdybych to měl přirovnat s největší slávou, co jsem zažil do té doby, tak to asi bylo po třetím vítězství se Železníkem v roce 1989. Tenkrát to bylo podobné, akorát jsem nebyl třetím sportovcem roku v republice, ale šestým v kraji... (úsměv)

Posledním dotykem slávy je jistě skutečnost, že vám v neděli před startem Velké odhalí v areálu závodiště sochu. Cítíte to tak?
Rozhodně ne. Zastávám názor, že socha, tedy pokud někdo bude chtít, by se měla stavět, až umřeme. Stalin, když ještě sekal hlavy, tak sochu, pokud vím, taky neměl.

Josef Váňa

Potřetí pojedete Velkou se synem, který se vypracoval v úspěšného žokeje. Neříkal jste kdysi, že máte strach, že příliš naroste?
Ten mám pořád. Podívejte se na Tomáše Hurtů, má devadesát kilo a pere se s tím... Jo, a Pepča jede v prosinci do Austrálie. My jsme ty možnosti neměli, já mohl do Německa až po převratu. Bránit mu nebudu, zdokonalí si jazyk, ať si to tam těch pár týdnů zkusí.

Cítíte s blížícím se startem Velké nějaké napětí?
Kdepak, jsem otrlej, vždyť jsem dřív dělal všechny možný adrenalinový sporty. A Pepča? Ten je taky tvrďák. Nijak extra to neprožíval ani první rok. Možná je psychicky ještě silnější než já.

Vaše choť vám několik posledních let dostihy rozmlouvala, ale loni přiznala, že už vidí, jak bez závodění nemůžete být a je třeba vás v tom podporovat. Pořád zastává toto stanovisko?
No... Spíš ne. Má o mě strach, aby nezůstala sama. Říká, že zbytečně strkám hlavu do oprátky. To si ale připouštět nemůžu, jsem přece sportsman. To je normální. Možná existují žokejové, kteří lezou na koně, protože musí, ale pak to nejsou žokejové. To musíš chtít. Kdyby náš Pepa Bartoš myslel na to, že má doma dvě děcka, tak v životě nic nevyhraje. Seš profík, tak nemůžeš myslet na zadní kolečka.