Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Táta by měl z mých gólů radost

Sport

  12:25
Ještě před dvěma měsíci ho nikdo neznal, ale teď je novou hvězdou fotbalové ligy. A novou modlou libereckých fanoušků, kteří jej vynášejí do nebes. Chorvatský útočník Andrej Kerič(22) totiž sází do sítě soupeřů gól za gólem. V základní sestavě Slovanu se objevil v posledních šesti utkáních a pouze jednou se netrefil do černého. "Měl jsem štěstí, nic víc,“ řekl pro LN skromný chlapík drobné postavy (173 cm, 64 kg), člen chorvatské reprezentace do 21 let.

Pět zápasů - pět gólů, toť bilance mladého Srba. foto: ČTK

Po vašem příchodu jste dal pět ze čtrnácti jarních gólů Slovanu, který jich za celý podzim nasázel pouze třináct, v tabulce jste už šestí. Takže – vítězství?
Kdepak, vítězství budu slavit, až dám dalších osm nebo devět gólů a Slovan skončí na třetím místě. To by bylo prima, zahrát si Pohár UEFA.

Prozraďte – jak jste se vlastně do Čech dostal?
Během zimní přípravy s Cibalií Vinkovci (první chorvatská liga, nyní 8. místo – pozn.) se ozval manažer, že Liberec potřebuje přesně hráče mého typu. Vedení klubu se dva dny rozhodovalo, potom jsem mohl odjet na lékařské prohlídky. Ale dlouho jsem tomu spíš nevěřil.
   
Proč jste tomu nevěřil?
Protože jsem v Cibalii dal na podzim jen tři góly. Proč by mě měl někdo chtít? Liberec jsem znal, pak ještě Slavii, Spartu a Teplice. Sice jsem potají doufal, že po mně jednou sáhne Dinamo Záhřeb, ale musím uznat, že Liberec má vposledních letech lepší výsledky v pohárové Evropě.

Jaké byly první dny v Liberci?
Hrozné! Všichni si povídali, já ničemu nerozuměl, na tréninky jsem přicházel v napětí. Ale po prvním gólu už to bylo lepší. Teď rozumím tak třetině z toho, co se říká, mám tady kamarádku a učí mě česky.

Blýskl jste se však už v prvním jarním zápase proti Baníku, v němž jste remizovali 1:1.
Střídal jsem a Papin (Papoušek – pozn.) dal gól po faulu na mě, no.

Poté jste dal gól Teplicím (4:0), tedy hned v prvním zápase, v němž jste hrál od začátku...
Ještě dvě hodiny před zápasem jsem netušil, že nastoupím! Takže jsem pak byl trošku v šoku, ale vyšlo mi to. A přišel druhý gól, třetí... Takový začátek jsem fakt nečekal, vždyť tady pro mě bylo všechno nové. Země, jazyk, kopce a sníh, zatímco u nás ve Slavonii je to samá rovina. Začátek byl těžký, ale vystřídala ho radost bez hranic.

Narodil jste se pod šťastnou hvězdou?
Tak to nevím, protože mám za sebou už dvě operace kolena. Ale napadlo mě, že se mi třeba konečně vrací, co fotbalu dávám.

Vraťme se ještě k prvnímu gólu – co se vám, v Česku neznámému hráči, honilo hlavou?
Uf, zaplavilo mě obrovské štěstí. Začalo to už tím, že jsem první gól připravil. A když jsem před přestávkou dal na 3:0, fanoušci skandovali moje jméno! To se nedá popsat, to musíte prožít.

Jednou jste řekl, že góly věnujete tátovi, ale nevysvětlil jste proč.
Táta byl obrovský fanda do fotbalu, v naší vesnici Komletinci u Vinkovci mě v roce 1995, hned po válce, přivedl na stadion. Fotbal miloval, v klubu Slavonac Komletinci dělal tajemníka, kvůli srdci nemohl hrát. A před pěti lety nás opustil. Vždycky si na něj vzpomenu, z mých gólů by měl určitě radost.

Jak jste vlastně vnímal občanskou válku v bývalé Jugoslávii?
Pamatuju jen málo, válka začala v roce 1991, to mi bylo pět. Komletinci byly před linií fronty, ale už blízkou vesnici Nijemci okupovali Srbové. Právě v roce 1991 to bylo nejhorší, z nedalekého Vukovaru doléhaly detonace, hodně času jsme trávili ve sklepě. Pak jsme odjeli k příbuzným do Německa, pár měsíců jsme taky trávili u rodičů mámy v Bosně. Potom začala válka i tam, ale už jsme mohli domů. Dům stál, jen v jedné ze zdí se černal otvor po granátu.

Vraťme se k fotbalu – nebudou vás teď soupeři víc hlídat?
Ale já se budu snažit pořád stejně! Vaše liga je tvrdší než naše, ale stopeři, kteří mě chtějí skopnout, mi nevadí. Myslím, že jsem dostatečně rychlý, abych se tomu vyhnul.