Jak moc se vám stýská po skromném kamrlíku pro dělníky pod skokanským můstkem ve Frenštátu pod Radhoštěm, kde jste do poloviny letošního roku přespával?
Po Frenštátu a tamějších můstcích se mi stýská, po zmíněném kamrlíku ale moc ne… (směje se)
Váš byt v Lublani nejspíš vypadá poněkud jinak, že...?
Klub mi zajistil velmi příjemné bydlení. Po letech zase žiju jako člověk.
Vyšel speciál LN 101 pohnutých osudů |
Když jste v létě odjížděl do Slovinska, povídal jste, že vaše angažmá není pouze o penězích. O čem tedy hlavně je?
O penězích skutečně ne. Plat mám totiž stejný jako dříve v Česku. Mě především tahle práce strašně baví. Jsem vedoucím trenérem klubu Ilirija Lublaň, který má asi šedesát skokanů a skokanek. Pode mnou jsou čtyři mladší trenéři. Chtěli po mně, abych tu zavedl určitý systém tréninku. Brzy jsem také poznal, že Slovinci měli docela velká očekávání. Dřív tady totiž patnáct let působil trenér Zdeněk Remsa, který předtím připravoval třeba i Jiřího Rašku. A ještě jedna věc mně dělá radost. Po letech zase bydlím se svým synem Filipem.
Právě kvůli synovi se vám do Slovinska zprvu moc nechtělo, protože nebylo jasné, jestli může jet s vámi. Jak si v novém působišti zvykl?
Měl jsem z téhle věci trochu strach, to připouštím. Přece jen jsme se ve Frenštátu vídávali dost málo, víceméně jen na tréninku. S klukama se tady rychle skamarádil, jsem z něho zkrátka příjemně překvapený. Všechno nám šlape velmi dobře.
