Teď má ale náplast jako hrom. Na mistrovství světa dosáhl úspěchu s týmem takřka bez hvězd. S týmem, kterému se mnozí posmívali. A trenérovi, jenž teď u reprezentace končí, obzvlášť. "Jestli cítím zadostiučinění? Ani ne," tvrdí.
Přiznejte upřímně: je loučení veselejší, než jste si představoval?
Je zvláštní. Jdete ke každému zápasu s tím, že může být váš poslední, takže je krásné, že jsem si to mohl užít až do konce. Divný pocit, ale takový je hokejový život. Ale přece jen – já to dělal trochu na vedlejšák, takže musí přijít někdo, kdo to vezme na plný úvazek. (S ironií připomněl, že mu bylo vytýkáno, že se věnoval reprezentaci i pražské Slavii zároveň – pozn. red.)
Po Vancouveru jste říkal, jak někteří lidé využili prostoru, aby se po vás svezli. S jakými pocity se vrátíte teď domů?
Já nic necítím. Já zkrátka počítám s tím, že při prohrách je nejvíc na očích trenér – vzal jsem to po loňském šampionátu i po letošní olympiádě. Ale myslím, že někteří lidé by se měli chovat důstojněji.
Jak to myslíte?
Je to pořád jen sport. A přijde mi trochu ubohé, když se s neúspěchy chce někdo svézt. Jenže my jsme už holt takový národ – všechno víme, všechno známe. Znám to i ze Slavie... Tam když prohrajeme, tak prohrál Růžička, všichni hrají extraligu proti Růžičkovi. Ale já s tím problém nemám, mě to baví.
Tvrdíte, že zadostiučinění necítíte. Proč?
Já dělám hokej pro to, aby se vyhrávalo. Víte, ta olympiáda je ve mně pořád, ale myslím, že i vy, novináři, jste nasadili obrovskou laťku, když jsme v prosinci zveřejnili sestavu. Měli bychom mít pokoru i k ostatním týmům.
Povídejte.
Třeba Finsko: když se koukám na historii hokeje, dostávali od nás ještě před patnácti roky osm gólů. A teď? Teď mají jedny z nejlepších výsledků vůbec, lepší než třeba Švédové. Podívejte se na tenhle turnaj, kam až došlo Dánsko nebo Německo... Hokej se strašně vyrovnává, ale do budoucna je to pro něj jenom dobře. Potřebuje hodně peněz.
Nebyl tento šampionát trochu jedna velká fantasmagorie? Nabízel zvraty, nečekané výsledky...
Je to strašně vyrovnané. Vždyť si to vemte: Kanada skončila sedmá, Slovensko dvanácté. Přitom na olympiádě šli Slováci do semifinále, o Kanadě ani nemluvím. Tady se vážně mohlo přihodit cokoliv, ale o to je to pro lidi zajímavější.
Kanadská média píší, že tenhle turnaj stejně nikoho nezajímal.
Kanadu možná trochu jo, Ameriku vůbec, tam je jen baseball, americký fotbal nebo basketbal. Oni mi přijdou trochu podivní, je to totiž zajímá, jen když vyhrávají. Ale Kanada chce podle mě uspět všude, vždyť i dvě třetiny čtvrtfinále proti Rusku hrála úžasně.
Přejděme k českému týmu. Kdy jste v něm naposledy viděl takovou bojovnost a především vůli po vítězství, jakou tu předváděl?
Ale ten tým bojoval pořád. My zápasy s Norskem a Švýcarskem sice prohráli, ale třeba proti Švýcarům kluci taky na konci jezdili po zadku. Ono je vždycky něco špatné pro něco dobré. Kdybychom porazili Švýcary, stačil by nám jediný zápas, abychom v osmifinále skončili první, šli na relativně slabší Dány, kteří tu ale dokázali velké věci. Nikdy nevíte, co by se stalo.
Byla tedy tahle cesta lepší?
Pro nás Čechy je obecně lepší, když včas takhle prohrajeme. Když se dostaneme dolů a začneme makat podle toho, co se dělat má. Protože i porážka, která bolí, vám do dalších zápasů může pomoct.
Ovšem, vždyť jste už mluvil o charakteru tohoto týmu.
Nám strašně pomohly dva zápasy s Lotyšskem a Kanadou, kdy jsme mohli jet domů. Tým se semknul a hrál skvěle. A pak se v play off štěstí přikloní k tomu, kdo za ním jde, i když je to jako na houpačce. My místo finále mohli hrát o bronz. Ale i to by teď byl pro český hokej obrovský úspěch.
Dosáhli jste na ještě vyšší. Co to tedy pro český hokej, který se topí v krizi, znamená?
Tohle je jen jeden turnaj. Důležité je, aby se začalo něco dělat, ale ne pusou. To není o tom, že jsme tu teď něco udělali a všichni se zase uchlácholíme. To není o tom, že si vás tu teď posadím a začnu vysvětlovat, jak je všechno špatně. V celé naší republice je všechno špatně.
Přesto: neukázal tenhle turnaj, že to zase až tak špatné není?
(chvíli přemýšlí) Já jsem v tomhle trochu jiný, pořád se snažím hledat, co by bylo nejlepší. Nenechme se uchlácholit jedním povedeným turnajem! Všechno je o práci, o penězích – pokud u nás do hokeje nepůjdou, nemusí dopadnout dobře. A pak taky výchova hráčů: generace kluků, kteří vyhrávali zlato, by u hokeje měli zůstat a vychovávat mladé kluky. Ale na druhou stranu to nesmí být jen o nich. Jsou tu i ti, kteří neměli možnost hrát hokej, ale jsou zase pracovití.
Třeba jim dá tenhle výsledek větší chuť do práce.
Já mám vždycky větší chuť, když prohrávám. Ale i když vyhráváte, musíte něco dělat. Ale ne pusou, protože to v Česku umíme dobře.
Kde se v tomhle týmu najednou vzala taková síla, aby porážel top mužstva?
Zrovna před semifinále se Švédy jsem si říkali, že jsme je dali už na Švédských hrách, v základní skupině šampionátu, tak že je dáme i potřetí. A vyšlo to. Ani nevím, jak je to možné. Hlavně musíte mít takového gólmana, jakého máme my. Tomášovi bychom měli líbat zadek. Pro mě je nejlepší gólman.
Nejlepší na světě?
Ano. Byl nejlepší i na olympiádě, jenže tam jsme toho nevyužili.
A co říkáte na kapitána Rolinka?
Někde jsem četl, že je to můj oblíbenec. Spíš je to o přístupu hráče, on se za pár let vypracoval mezi ty, kteří jsou pro národní mužstvo nepostradatelní. A to úplně jednoznačně. Když mu řeknu, aby hrál obránce, hraje ho. Kdybych mu řekl, aby šel do branky, skočí tam.
Je v něm něco z Roberta Reichela, kapitána zlaté generace?
Alby byl jen jeden. Stejně jako Jarda Jágr je a bude jeden, stejně tak Dominik Hašek. Alby byl jiný než Tomáš.
Vidíte, že jde ostatním správným příkladem?
Určitě. Už na Švédských hrách jsem viděl, jak si bere kluky ven vyklusat. Kapitán si musí vzít mužstvo pod sebe, je to o charismatu. On je tím, který na ledě leze po čtyřech a takových potřebujeme víc.
Když opouštíte reprezentační křeslo, řekněte: co byste popřál svému nástupci a rivalovi Aloisi Hadamczikovi?
Přeju mu, aby měl úspěch, protože český hokej i český fanoušek ho potřebuje. Ten je náročný, nekompromisní a jiný už nebude.
