Tomu odpovídají variace jeho jména – Ladislav, Laszlo a Ladislao. Příjmení je ale stejné – Kubala.
Nejvíc se k němu hlásí Španělsko, s nímž se příští pátek utká český tým v další kvalifikační bitvě. Vždyť za Pyrenejemi strávil nejlepší fotbalová léta. Tento týden o něm mluvil s obdivem i Lionel Messi. Nejlepší fotbalista současnosti dokázal dát za Barcelonu 194 branek, stejně jako Kubala.
Ten je jediným fotbalistou spojovaným s tehdejším Československem, který dres slavné Barcelony oblékal.
Coby vycházející střelecká hvězda a hráč Ferencvárosu Budapešť se v roce 1946 nečekaně objevil na druhé straně Dunaje v dresu ŠK Bratislava, předchůdce Slovanu. V Maďarsku se měl vyhýbat vojně, československá reprezentace špičkového technika a střelce potřebovala, a tak činovníci zařídili Maďarovi se slovenskými předky občanství. Rok po válce žádný problém.
Se štěstím unikl smrti
V národním týmu se Kubala dvakrát sešel se slávistickou legendou Josefem Bicanem, spolu byli při vítězství 4:3 ve Vídni nad Rakouskem (1946) a 6:3 v Praze nad Polskem (1947). „Líbil se mi od chvíle, kdy přišel do Bratislavy. Na svůj věk byl technicky velmi vyspělý,“ vzpomněl Bican po čase na svého o patnáct let mladšího spoluhráče.
Kubala se v Bratislavě v roce 1947 oženil s dcerou svého trenéra Ferdinanda Daučíka Annou Violou a čekalo se, že se pod Devínem usadí. Vojna mu ale začala hrozit i tam, a tak se s chotí vrátil do Budapešti. Ale jen nakrátko. V lednu 1949 se i v Maďarsku dostali k moci komunisté a Kubala s manželkou uprchli na korbě nákladního vozu do americké zóny v Rakousku.
„Můj život mohl vypadat dramaticky,“ připouštěl s odstupem. Měl pravdu. V roce 1949, to již krátce žili v Itálii, unikl jen těsně smrti. „V květnu toho roku dostal nabídku sehrát v barvách AC Turín, tehdy nejlepšího italského klubu, exhibiční utkání v Lisabonu proti Benfice. Kubala na poslední chvíli kvůli onemocnění synka cestu odřekl, letadlo při návratu do Turína havarovalo a zahynulo všech 31 cestujících včetně osmnácti hráčů slavného týmu,“ připomíná katastrofu fotbalový historik Miloslav Jenšík.
Co spojuje československý a španělský fotbal? Útočník, jenž reprezentoval obě země
Teprve poté začal Kubala psát španělskou kapitolu. V lednu roku 1950 zformovali s tchánem Daučíkem tým Hungaria složený z fotbalových emigrantů ze zemí východní Evropy. Při turné po Španělsku se Kubala nerozhodl pro Real, jehož mocný šéf Santiago Bernabeu váhal s vyplacením odstupného rozezlenému maďarskému svazu, ale pro Barcelonu. Katalánci požadovaný obnos zaplatili a nikdy nelitovali.
V roce 1952 získali po dlouhé době mistrovský titul, což se později s Kubalou v útoku povedlo ještě třikrát, pětkrát vyrvali Realu Španělský pohár. A Kubala brzy získal španělský pas, takže mohl reprezentovat již třetí zemi.
Jen Pohár mistrů evropských zemí, předchůdce dnešní Ligy mistrů, zůstával vzdálený. Kralování v něm si na prvních pět ročníků (hrálo se od roku 1955) předplatil Real Madrid. Přesto byl pro fotbalové fandy v Katalánsku jejich „Don Laszlo“ bohem.
Hradci daroval látku a hodinky
V jeho éře měla Barcelona nejblíž k zisku PMEZ v roce 1961. Vyřadila Real a v březnovém čtvrtfinále ji čekal neznámý Spartak Hradec Králové, mistr Československa. První zápas se hrál na Nou Campu a „Barca“ vyhrála 4:0.
„Byl jsem jako u vytržení,“ vzpomíná pro LN tehdejší útočník Hradeckých Ladislav Pokorný. „V tribuně byl bazén, všude polstrovaná křesla. Vyšli jsme na plochu skoro za tmy, najednou se rozsvítila světla a na tribunách hučelo sto třicet tisíc diváků! V tu chvíli jsem nevěděl, jak se jmenuju, vždyť my jsme ještě půl roku předtím hráli své zápasy na starém škvárovém hřišti. A Kubala? Už měl dost přes třicet, ale fotbalista to byl par excellence. Koukat na něj, jak si nabíhá nebo rozděluje balony, to byl zážitek,“ pokyvuje hlavou nyní šestasedmdesátiletý Pokorný.
K prvnímu setkání s Kubalou došlo krátce po příletu do Barcelony.
„S emigranty jsme vůbec nesměli mluvit, v naší výpravě bylo při cestách na Západ vždy nějaké ‚ouško‘, prostě fízl,“ líčí další hradecká legenda, někdejší obránce Zdeněk Pičman (78). „Ale on za námi přišel do hotelu s činovníky klubu služebně, takže ten policajt nemohl nic dělat. Mluvil bezvadně slovensky a jako dar od klubu nám věnoval zlaté hodinky se znakem Barcelony. A potom nám předal dárek za sebe, každý z nás dostal látku na šaty,“ vybavuje si Pičman.
Odveta se hrála v Praze (0:0) a Kubala nepřijel, stejně jako jeho spoluhráči Sándor Kocsis a Zoltán Csibor, kteří uprchli z Maďarska po událostech roku 1956. „Nedivte se, báli se, že by mohli být v Praze v rámci Varšavské smlouvy zatčeni,“ připomíná historik Jenšík.
„A víte, co byla největší legrace? Naši funkcionáři samozřejmě věděli, že jsme od Kubaly dostali v Barceloně látku na šaty, a tak rozhodli, že Spartak odpoví stejnou mincí. Nakoupil látku, rozdal ji hráčům Barcelony, ale každý z nás ji musel zaplatit!“ usmívá se Pokorný i dnes při vzpomínce.
