Trať světoznámého pouštního dobrodružství prošla i v minulosti mnoha změnami, které vedle politické situace zapříčinila také touha po vyšší atraktivitě. Pouze dvakrát ale byl start i cíl rallye situován na totéž místo. V roce 1994 závodníci z Dakaru zamířili zase nazpět do Paříže, o tři roky později se naopak po svých stopách vrátili z Agadezu do Dakaru.
Podobná anabáze čeká na účastníky také letos v Buenos Aires.
Ani Paříž nebyla vždy místem slavnostního startu. Několikrát se místo ve Francii začínalo v Granadě nebo, jak tomu bylo v posledních letech, Lisabonu. V roce 1992 se jelo přes celou Afriku až na mys Dobré naděje, o osm let později vyráželi závodníci z Dakaru a napříč kontinentem mířili do Káhiry.
Pouštní piráti
Ve své klasické variantě se ale dakarská rallye jezdila mezi Paříží a Senegalem, přičemž moře překonávali závodníci na trajektech a na africkém kontinentě je čekaly ty nejobtížnější etapy vedené územím států, ve kterých aktuálně panovala nejpříznivější bezpečnostní situace. Řádění místních banditů se ale pokaždé vyhnout nepodařilo. Příkladem bylo drama z roku 1998, kdy rabiáti přepadli tatrovky Kořeného a Sklenovského. První vyvázla jen s prostřílenými koly a dokonce nakonec dorazila do cíle na třetím místě, zatímco druhou Tatru již nikdo nikdy neviděl. Poslední ročník byl z obav před útoky na území Mauritánie poprvé úplně zrušen.
Historie nejslavnějšího dálkového motoristického závodu vedoucího do senegalské metropole Dakaru se začala psát 1. ledna 1979. Myšlenka na jeho uspořádání se zrodila v hlavě Francouze Thierry Sabina, když se o dva roky dříve během závodu Abidžan - Nice na svém motocyklu ztratil v Libyjské poušti. Drsný zážitek v něm probudil touhu zprostředkovat krásu i náročnost pouštních terénů také dalším závodníkům. Sabine se stal prvním ředitelem soutěže, na jejíž trase se spolu potkávaly závodní motocykly, automobily i kamiony.
Na start úvodního ročníku, který hostilo pařížské Trocadero, se postavilo 170 účastníků. Vypsána byla jen jedna společná kategorie, závodníci projeli Francii, Alžír, Niger a Mali. Mezi pouhými 74 šťastnými posádkami, které zvládly nástrahy pouštního dobrodružství, byly také dva kamiony.
V následujícím roce se pole účastníků rozrostlo přibližně o třetinu a začalo se závodit v dodnes platných kategoriích motocyklů, osobních automobilů a kamionů. Křivka popularity nového závodu strmě stoupala, přihlašovaly se do něj i hvězdy z jiných motoristických odvětví, což rovněž platí dodnes.
"Pan Dakar" Loprais
Prvními Čechy, kteří se na Dakaru objevili, byli v roce 1985 členové dvou posádek jabloneckých liazek. Úspěšnější z nich jela ve složení Jiří Moskal, Jaroslav Joklík, Radek Fencl a dokončila soutěž na 13. místě. Za volant druhého liazu se posadil Francouz Alain Galland, jeho spolujezdci byli Zdeněk Kovář a Josef Brzobohatý. Tento kamion se nakonec také do cíle dostal, už však bez svého původního řidiče, který nevydržel nápor jednoho z nejtěžších ročníků dakarské historie a závod vzdal. Do Dakaru tehdy dorazila jen šestina účastníků.
Od roku 1992 tvoří důležitou součást výbavy soutěžních strojů navigační přístroje na bázi GPS. Potřebám organizátorů slouží množství vrtulníků a letadel. Závodní pole doprovází konvoj mediálních pracovníků. Lednové pouštní dobrodružství přesto zůstalo nejtěžším dálkovým závodem světa, na kterém není výjimkou noc strávená o samotě v poušti čekáním na pomoc, a který si často vybírá svou daň z řad závodníků, doprovodu i diváků.
Nepřežil ho ani jeho duchovní otec Sabine.
Neméně náročný bude i první novodobý mimoafrický Dakar. Na jeho start se postaví 16 českých posádek včetně Aleše Lopraise, synovce šestinásobného dakarského šampiona Karla Lopraise.
